Kerkonoše 2008

o Minulém víkendu jsem byl bratrem přemluven ( a že mu to dalo velkou práci)
abych s ním jel místo na Kokořínsko do Krkonoš.
Potřebují totiž ozkoušet své vybavení do Norska... kam se s brášula s kamarádem 
hodlají v nejbližší době vydat.  Nalákal mě také na to že vypůjčí v Hudáči sněžnice.
Nadšeně jsem souhlasil. Byl jsem nadšen po celou dobu dokud jsem nezjistil v kolik
že budu muset odjíždět. Totiž abych ušetřil rozhodl jsem se že pojedu na SoNe+ od
Českých drah, která platí pouze ( a kupodivu) v sobotu a nebo něděli. Musel jsem jet
ve 04 30 busem na nádraží, abych v 5 00 mohl odjíždět. Abych vypadal alespoń částečně probuzeně a neusínal již v autobuse, tak jsem se musel prolít minimálně litrem Maté tudíž mé vstávání se rovnalo spíše času kdy slušní lidé chodí z různých podniků domů... Ale co dětma nezatopíš, velký nehořej a malý propadávaj roštem. Tak jsem tedy vyrazil vlakem směr Ústí, Všetaty, Tanvald až na Harrachov, kde mě již svým podupáváním napjatě očekával brach.

Ten mi oznámil jedno velice milou věc, a to tu že kamarád na nás už čeká v Harrachově na zastávce. Tak jsme po nezbytném přebalení jídla z mého batohu do bráchovo vyrazili. Když jsme u toho jídla, nikdy byste nevěřili jak hodnou maminku mám... Když jsem si dobalil batoh se spacákem a troškou oblečení, tak byl poloprázdný. Pak jsem ale došel do kuchyně kde mě čekalo nemilé překvapení, velikosti nákupního košíku různěpovykládaného po stole lince a vlastně celé kuchyni. Jako že prý ať to vezmu s sebou i Honzíkovi a Pepčovi ( Honzík je brach Pepča kamarád) Probíhali malé rozepře ve smyslu, "PROČ MÁM PROBŮH BRÁT TAKOVÝHO JÍDLA? NEJEDU NA SEVERNÍ TOČNU!!!" ale nakonec jsem to odložil s tím že druhý den vyzkouším jak se mi tam jídlo vejde a kdyžtak něco nechám doma... Bohužel se vešlo vše, tak jsme měli karbanátky vánočku od babičky kilo jablek a stejně tolik pomerančů, ředkvičky,chleba sýry... K tomu mou základní výbavu ve formě kus kusu a plechovek mexické směsy ( to byly naivní myšlenky jako že v té zimě pujde VAR) Ale přesto přeze všechno jsem se do Harrachova tedy dokopal.

Tam jsem bráchovi předal část nákladu a on mi na výměnu zase dal Sněžnice. Mě to připadalo komické protože v Harrachově bylo docela hnědo... Sněžnice jsem si tedy připl na batoh abych ještě více připomínal Vánoční stromek. A vyrazili jsme po Stopách Gliviho ( Pepči) Měl nám jíti naproti, jen si to naproti spletl s tím že šel prostě od nás na druhou stranu ( nebo já nevím proč šel prostě na Polsko) Po domluvě jsme jej dohnali na jedné ze zastávek kde proběhla již tradiční výměna potravin. Částečně jsme se dohodli na směru cesty a razili... Dohodli jsme se že pujdeme na Tvarožník protože se nám líbil ten název, a šli... Během cesty padali na bráchu ( Náčelníka ) různé hlášky ohledně toho zdali je si tím sněhem jistej a jestli by nebylo lepší mít ploutve. Ale kousek nad Harrachovem jako kouznutím mávelného proutku bylo najednou všechno bílé. Né že by ten sníh byl nějak extra hlubokej, ale co není může být.  Čím výše jsme se dostávali tím více jej bylo, až jsme před jedním zkracování serpentíny rozhodli že se nazujeme do sněžnic... Bylo vtipné že nám náčelník dal nejprve povel do lyží a pak teprve zapřahat, tedy nejdřív nahodit batoh a pak teprve ohýbat se ke sněžnicím... chtělo to trochu cviku ale za chvíli nám to šlapalo jedna báseň. Po pár serpentínách jsme dorazili na Krkonošskou magistrálu kdy jsme chvíli šli po rovince, ale po chvíli jsme to již lámali hloubš do KRKNAPU protože pro dupání po stezce jsme tady přeci nebyli. Když už jsme byli v lese byla to pohodička. Hežčí počasí snad již býti ani nemohlo... Svítíčko slunilo že jsme neviděli co je sníh a co už je obzor, obloha jak vymetená. Sice trošku pofukovalo... No co Trošku... PO přestávce na kopci v závětří za stromem jsme trošku posvačili... a vyndali šátky. Tedy alespoň já a Glivi, jelikož brácha žádnej neměl...Fučelo to pěkně.... Ještě nikdá jsem neměl tak krásný náhubek jaký se mi brzy utvořil z mého arabáku... V dáli jsme viděli jakousi horskou boudu, kam jsme chtěli dojíti abychom zjistili kolikže stupňů je... Tak jsme šli cestou necestou a lesem nelesem ( polem nepolem ne kde by se tam také jakési pole vzalo) Vítr fučel tak krásným způsobem až jsme si všimli že bráchovi bělá špička nosu, což není dobré... Tak po nasazení kapucy jsme pokračovali.. Počasí bylo vskutku nádherné ale přes šátek se prostě člověk moc neopálí. Když jsme došli k té chatě, tak jsme se rozhodli vyzkoušet Vařič, nebo spíš napili jsme se v zábětří krásného rohu teplého čaje, a že bychom jej mohli dovařit. VARová kartuše se mi moc neosvědčila, hořela asi tak 2 minuty. Tak tedy brach vyndal jakousi jinou, s lepším poměrem plynů... A ta byla kupodivu v pohodě. Po uvaření čajíku jsme se vydali na obhlídku chaty ( Szrenica) abychom našli nějaký teploměr. Když jsem jej našel tak jsem z hrůzou zjistil že je - 12°C což s větrem mohlo být tak -15 až -20°C. prostě teploučko. Chvíli jsme si tam také bouldrovali na šutrech které byli obaleny sněhem a ledem. Pak jsme se vydali směrem na Labskou boudu dále... Chvíli jsme šli podél cesty, ale po chvíli jsme to zase zalomili mimo... směrem na jeden velký kopec, pod kterým bychom chtěli přespávat. Tou dobou už jsme měli vyzkoumáno na kterém z úbočí kopců více fučí. Vtipná chvíle nastala když jsme překračovali potok v jakési úžlabině pod Kotlem. Ta byla tak prudká že jsme prostě museli zout sněžnice a jít noumálně... Když jsme si druhý den prohlíželi kam jsme mohli zbuchnout tak jsme se docela podivili. Kousek odtamtud jsme si začali shánět nějaké rovné místo pro postavení stanu. Původně jsme chtěli spát venku, ale brach ( jak milý) rozhodl že mám tak špatný spacák že raději budeme spát ve stanu, kde bude tepleji... No nevím. Stan to byl pro 1 - 2 osoby, což znamená že když tam jsou dva tak tam je už dost plno...  Myslím že když bychom spali venku bylo by nám líp... Takhle jsme do sebe jen dloubali při každém otočení, a nikdo z nás pořádně nespal. Mám tak špatný spacák že jsem se musel během noci 3x svlékat. Po ránu už jsem byl jen v termoprádlu... A Stan geniální věc, prý se to tam zadýchá... Nevím jestli je normální to že člověk vydechne a rovnou na něj spadne sprška jeho vlastní jinovatky. Každopádně ráno byli stěny stanu pokryty docela souvislou vrstvou nsráženého sněhu. Mobil ktetý jsem si dal do kapsi na stěně byl obalen ledovou krustou. A voda kterou jsem si dal do stanu aby nezmrzla? To je skoro bez komentáře...

Po ránu jsme vstávali docela brzy, někdy kolem půl sedmé jsme se začali postupně vyhrabávat ze stanu ( hodně postupně, jeden zabalil spacák a své věci a vypadl ven, druhý totéž a pak Glivi, kterému jsem tropiko strhli ještě když byl uvnitř. Venku jsme si dobalili, trošku pojedli babiččiné výborné vánočky popili trošku čaje a šli. Vyrazili jsme celkem přímo na kopeckrerý se nám rýsoval v dáli přímo za nosem bylo nádherné pozorovat Horský východ slunce jak se začíná opírat do protějších vrcholků kopečků ktéré nás obklopovali. Na ten jsme hned nedošli protože jsme se ještě rozhodli že máme čas a že tedy můžeme jít na Kotel, kde jsme potkali náš jediný lavinový svah za celou dobu... Tak jsme se u něj alespoň vyfotili.
Dále jsme už šli pouze pres Kotelské sedlo na Lysou Horu. Tam jsme si říkali že bychom mohli trošku pospíšit, abychom stihli vláček. Tak jsme tedy razili na Zadní Plech, Plešives a Ptačinec, kde jsme trošku zazmatkovali a nemohli se trefit správně do Harrachova. Prostě nás běžkařská trasa táhla dál a dál. Nakonec jsme se naprdli a vzali to lesem dolů na steč. Nutno poukázat že už opět bez sněžnic. Což se mi vymstilo a těsně před cestou jsem hodil v lese na ledové krustě kvalitní tlamu, a sedřel si ruku... Když jsme dorazili na správnou cestu už jsme tak nějak tušili že nestihneme ten vlak, zvlášť když se na té cestě dalo spíš bruslit než rychle jít. Prostě jsme dorazili do Harrachova kde jsme narychlo sháněli taxika který by nás hodil na nádraží. Nakonec se nám to podařilo a vše se stihlo i s čajem na nádraží. S kluky jsme se rozloučil v Tanvaldu a jel opět jen a pouze Osobáčky přes Liberec, Českou Lípu, Děčín do Mostu. Cesta trvala asi 6 hodin, což mi dalo dost možností k dočtení Zeměplochy a trošky učení se Strojírenské technologie. Domů jsem dorazil někdy kolem půl osmé večer...